1. Stará Země

Z hlubin věků slavík tesknou píseň nes.
Píseň plnou bolu, píseň, kterou pevně třímá děs.
Jeho hlas se chvěl, chtěl vzlétnout znova.
Pěl píseň z nejsmutnějších – ach, píseň beze slova.

A přece pěl o stáří, o nerodící zemi,
pěl o ženě, která vládne nade všemi.

Pěl o ženě, ženě moudré, která život znala.
A pěl o muži, kterému syna vzala.
A pěl o zimě, která čin ten mohla omluvit.
A pěl o srdci otce, v němž hnul se nejtemnější cit.

Tam v kraji řečeném Stremba mohutný dub na pahorku stál.
Byl domovem včel, domovem tajemství, vždy s každou bouří rozmlouval.
Dobře znal kraje, kde lid nesužuje hlad.
Žena vstříc šla jeho tajemství a zaní muž se tiše krad.
A slavík pěl o zubech medvědích.
Pěl o lese. Pěl o lese, který náhle ztich.
Pěl o šípu jenž povětřím se nese.
Pěl o smrti. Pěl o smrti, která číhá v lese.

Ach, podivný ten byl lov,
v němž lovec obětoval šíp stromu.
Zvíře ulovilo člověka!
Muž přihlíží stařenšině skolu.

2. Mohylové Hroby

Člověk bídný na havraních křídlech nechá se nést.
Té barvě smutku budiž odebrána čest.
Až jednou vynesou jej mezi bohy,
neuzře kořist, jen mohylové hroby.
Jen hroby.
Mohylové hroby. Hroby.

Zůstal sám až v hejnu bratry, sestry měl.
Snad proto, že vždy nejvýš létat chtěl.
Však jeho pýcha ho stála příliš mnoho sil.
Tedy slétl na zem,
kde svými druhy pozřen byl.

Tak osudu vstříc na havraních křídlech leť.
Osud dá každému co jeho jest.
Chladnými skutky díl jeho ruku veď,
s Tvým jménem však budiž spjata lest,
má lest, moje lest!

Můj sen je snem mrtvého vládce.
Jeho touhy se mých již nikdy nezmocní.
To není hřích, za který je třeba kát se.
Jeho bolest již navždy zůstane mou radostí.
Navždy, navždy!

Tak osudu vstříc na havraních křídlech leť.
Osud dá každému co jeho jest.
Chladnými skutky díl jeho ruku veď,
s Tvým jménem však budiž spjata lest,
má lest, moje lest!

Člověk bídný na havraních křídlech nechá se nést.
Té barvě smutku budiž odebrána čest.
Až jednou vynesou jej mezi bohy,
neuzře kořist, jen mohylové hroby.
Jen hroby.
Mohylové hroby. Hroby.

3. Rujana

Vytrvej bratře, bys okusil slávu.
Tisíc hlav dej za jeho čtvrtou hlavu.
Ním krev Vánů ti byla dána.
Příkladem vzdoru budiž nám Rujana.

Bílý hřebec na zadní se vzpírá.
Jen jeho věštbě můžeš pevně věřit.
Čtyřmi směry Svantovít se dívá,
by uzřel toho, kdo chce síly změřit.

Bílý hřebec na zadní se vzpírá.
Jen jeho věštbě můžeš pevně věřit.
Čtyřmi směry Svantovít se dívá,
by uzřel toho, kdo chce síly změřit.

Smrt má temné jméno Morana
a velkou moc – vysát z těla sílu.
Za pouhý slib, že bude požehnaná,
směl vrah bdít tiše skrytý v týlu.

Slunce smrti do tmy hnáno.
Nocí září mosty z ledu.
Podivnou vůni bude mít ráno,
bude cítik krví s příchutí jedu.
Ach ano, dnešní den potemněl
a stařec plakal, nevěříc co se stalo.
Vnuk jeho vnuka si víc již nevzpoměl.
Všechnu Tvou krásu ti moře vzalo.
ARKONO!

Smrt má temné jméno Morana
a velkou moc – vysát z těla sílu.
Za pouhý slib, že bude požehnaná,
směl vrah bdít tiše skrytý v týlu.

Slunce smrti do tmy hnáno.
Nocí září mosty z ledu.
Podivnou vůni bude mít ráno,
bude cítik krví s příchutí jedu.
Ach ano, dnešní den potemněl
a stařec plakal, nevěříc co se stalo.
Vnuk jeho vnuka si víc již nevzpoměl.
Všechnu Tvou krásu ti moře vzalo.
ARKONO!

4. Dívčí Válka

Chci věřit, že jsi jiná,
že jsi jiná než všechny tyhle ženy.
Chci jen říct, že slastně se mi zapomíná,
když Tvou krásou jsou mé oči zaslepeny.

Kruté děvy smyslu zbavené,
vy křehkou duši zmučily jste tíhou pout.
Ubohá vílo mé srdce je raněné,
smrtelně raněné touhou Tě obejmout.

Dívko nevinná,
proč jen ústá Tvá se rozechvěla?
Snad strachem,
že tento čin Tvou krásu zahubí.
O mocném kouzlu
lesního rohu jsi mi pověděla,
jeho tklivý tón
však smrt k životu probudil.

Kruté děvy smyslu zbavené,
vy křehkou duši zmučily jste tíhou pout.
Ubohá vílo mé srdce je raněné,
smrtelně raněné touhou Tě obejmout.

Kruté děvy smyslu zbavené,
vy křehkou duši zmučily jste tíhou pout.
Ubohá vílo mé srdce je raněné,
smrtelně raněné touhou Tě obejmout.

Něžně obejmout

Chci věřit, že jsi jiná,
že jsi jiná než všechny tyhle ženy.
Chci jen říct, že slastně se mi zapomíná,
když Tvou krásou jsou mé oči zaslepeny.

5. Pocta Moraně

Truchleme pro tento den,
ve víru trápení všechen cit byl rozmeten.
Píseň má je ódou skal.
Být amor z krve mé, též by se rozplakal.

Hleď, zde je srdce mé,
jenž jsem skládal k nohám tvým.
Mé ruce znavené,
krví rudnou květy kopretin.
A hrdlo sevřel žal,
zrak propadá snům bolestným.
Ze snáře prorok listy rval
pro lásku stálou jako dým.

Proklínám ústa,
jenž spočinula na jejich rtech.
Nech chromé jsou ruce,
které vzala do svých dlaní.
Ta poslední ze slov však vzala mi dech.
Já vyřkl krutou kledbu, nyní pykat mám za ni.

Ach smrti, tys tak vlídná.
Věčný spánek mě ze sna probudil.

Píseň má je ódou skal.
Být amor z krve mé, též by se rozplakal.

Hleď, zde je srdce mé,
jenž jsem skládal k nohám tvým.
Mé ruce znavené,
krví rudnou květy kopretin.
A hrdlo sevřel žal,
zrak propadá snům bolestným.
Ze snáře prorok listy rval
pro lásku stálou jako dým.

6. Bohu Nemilý

Pochválen budiž dnešní den
Den kdy bodou stati všichni kati
A mrtvý kat bude a chrámu pověšen
Hanobí víru za to se krutě platí!
Marně bys hledal v našem chrámu kříž
Však oltář skvostný ma to odpřisahat mohu
Hrdlo se sevře byt’ jej jen chvíli nevidíš
On ctěn byl v Retře však nemilý byl bohu
Radegast

Zástupy jinověrku čeká cesta daleká
Dlouhá pout dlážděná trýzni obětí
Když strážce modly uzře jejich člověka
Nevelí k boji jen vznesi prokletí
Až se nebes dotkne nový charm
Matka země více nevydá svě plody
Oči slepce marně se zvednou k výšínám
Držíce grál plný smrdíñí vody

Ach ne! To ne! To nikdy ne!

Pochválen budiž dnešní den
Den kdy bodou stati všichni kati
A mrtvý kat bude a chrámu pověšen
Hanobí víru za to se krutě platí!
Marně bys hledal v našem chrámu kříž
Však oltář skvostný ma to odpřisahat mohu
Hrdlo se sevře byt’ jej jen chvíli nevidíš
On ctěn byl v Retře však nemilý byl bohu
Radegast

7. Hořící Mosty

Nechci žít tvůj sen, již nechci zmírat.
Kdo z vás je ochoten mou bolest vnímat?
Měl – li jsem šťastný den, pak po hrstech jej brali.
Není snad žhářem ten, kdo mosty pálí?

Pálí ta slova, která sídlí ve mně, mému srdci dozajista
nesluší.
Jsem synem tétb. ale dávné země, země rtyní v područí.
Jsem slzou, která jiné těší, málokdo ji osuší.
Jsem snem, v němž se přítel věší. tklivou pravdou na duši

Vidím žal, radost nepřichází
Má Tvou tvář, která sny mé boří
Zničil vše, vše co mi schází.
Vše je pryč a mosty hoří.

Neznám již soucit tam, kde dřív jsem litoval.
Trýznivá je myšlenka vědění, že vědomně jsi zrazoval.
Marné je přemítat v posmrtné křeči, jak zažehnat smrt poslední
řečí.

Pálí ta slova, která sídlí ve mně, mému srdci dozajista
nesluší.
Jsem synem tétb. ale dávné země, země rtyní v područí.
Jsem slzou, která jiné těší, málokdo ji osuší.
Jsem snem, v němž se přítel věší. tklivou pravdou na duši

Vidím žal. radost nepřichází.
Má Tvou tvář, která sny mé boří.

8. Zrcadlo Našich Skutkú

Ty, který vlast jsi dal
Dej nám znameni
By krytě litoval
Ten kdo káže mámeni
Ty, kterýs moudrým byl
A silou oplýval
Kéž by jsi věčně žil
V našich srdcích navždy přebýval
Sámo! Sámo!

Tedy v paměti měj
Jména těch kteři hrdými byli
Hold nyní vzdej
Těm kteři o tvém štěsty vždyky snili
A obdaruj toho
Kdo dar ti chtěl dat
Vždyt není mnoho
Těch kteři mohou klidně spat

K našým synům, prosím, milostiv bud
A prote naše kroky bedlivě střež
Otce našich otoů po právu sud
A nám potom stejně jako jim měř
V zrcadle našich skutku shlědneme tvář
I ona se shlédla v jedné z mnoha cest
Radil jí přitel nebo snad lhař?
Rozpozná ji ještě vůbec někdo ve třpytu hvězd

Tedy v paměti měj
Jména těch kteři hrdými byli
Hold nyní vzdej
Těm kteři o tvém štěsty vždyky snili
A obdaruj toho
Kdo dar ti chtěl dat
Vždyt není mnoho
Těch kteři mohou klidně spat

Ty, který vlast jsi dal
Dej nám znameni
By krytě litoval
Ten kdo káže mámeni
Ty, kterýs moudrým byl
A silou oplýval
Kéž by jsi věčně žil
V našich srdcích navždy přebýval
Sámo! Sámo!

9. Proměny Slov

Chraň to poslední,
dobře chraň to místo ve svém srdci.
Svět se nemění.
Věz, že kdos tě opět zradí brzy.
Věz, že dechem těch,
kdož se tajně modlí ku prospěchu,
budeš hnán na druhý břeh,
kam se jen sotva chodí pro útěchu.

I když slunce svítí,
není vše jak by se zdálo.
Skvostného kvítí
je v srdcích těch žalostně málo.
A plané sliby
rodí ústa usměvavá,
snad se jim líbí
o slova zakopávat.

Srdce jaté v řetězech
na duši bílou vrhá stín.
Hrůzný nápis na mohutných zdech
je prvním ztělesněním slov,
která se záhy mění v čin.
Temný mrak hněvu
náhle nevinnou mysl zahalí
a chlad srdce
chabé paže zocelí.
Stále je méně toho,
co smutné oči nerady vídaly,
však za to
již nikdy skutečné štěstí poznat
neměly.

I když slunce svítí,
není vše jak by se zdálo.
Skvostného kvítí
je v srdcích těch žalostně málo.
A plané sliby
rodí ústa usměvavá,
snad se jim líbí
o slova zakopávat.

10. První Lekce Radosti

Ach, jak begstarostné bohové s osudy si hrali a kochali se vitéstvím, nez díky
lásce rozpoznali
Kde se méní štěsti v ně štěsti tehdy jeden z lepých bohů
pravil
"A dost! Božské tváří smutek nesluší
Tedy sešlem na zen lásku, by vryla lydem ni šrámy so duši"

Věz, že bolest si ke mně cestu našla samla, ale radosti té se musim znovu naučit
Radost je jak sličná dívka a bolest zase pyšná dáma, které nelze
poručit

Ně dnes, ále snad již zítra budu plakal blahem.
Me slzy nadobro smyjí to krátké dojeti
Vždyť radost je pro mne nebýt vrahem
Ale být jen jeho štastnou zkrvavonou obětí
A co na tom že zhanobeny jsou mě sny
Alespoň jim, ač strnule, se nyní mohou smát
Tak řekni proč, proč bych měl být nešťastný,
Když mi počnou srdce těla rvát

Ach, jak begstarostné bohové s osudy si hrali a kochali se vitéstvím, nez díky
lásce rozpoznali
Kde se méní štěsti v ně štěsti tehdy jeden z lepých bohů
pravil
"A dost! Božské tváří smutek nesluší
Tedy sešlem na zen lásku, by vryla lydem ni šrámy so duši"

Věz, že bolest si ke mně cestu našla samla, ale radosti té se musim znovu naučit
Radost je jak sličná dívka a bolest zase pyšná dáma, které nelze
poručit

11. Jedenáct

(outro)