1. αιολος I.

(intro)

2. XMZ

Uctívači stínu hmyzího lejna
požadují denně: „čas svůj dej nám!”
A co když můj zápas o duši
rozhodují nechutní eunuši?

Objevil jsem způsob
jak zaplašit nudu:
proměnit se v xenofobní
misanthropickou zrůdu!

Troufneš-li si trochu si vydělat
všechno ti sebere byrokrat
ve jménu bezbranných minorit
koukej se, hulváte, podrobit!

Objevil jsem způsob
jak zaplašit nudu:
proměnit se v xenofobní
misanthropickou zrůdu!

A kde je ten protivný ješita
co vadí mu brněnská mešita?
Však to už je vrcholem cynismu:
popírání lumpenbuddhismu!

Všude kolem vyhřezlé vnitřnosti
– to kanibal nabádá k lidskosti.
Komandovat bude nás za chvílu
bojovník za práva úchylů.

Objevil jsem způsob
jak zaplašit nudu:
proměnit se v xenofobní
misanthropickou zrůdu!

3. Panuška

Na obrazech Jaroslava Panušky
dekadence vystrkuje parůžky.
Studio je světem monster hladových
s žabíma očima, hnátů zkroucených.
Bludičky tu s vodníky zpívají
pocity hrůzy rozechvívají.
Červený kohout sedí na klandru
pod ním kráčí Prtioko na vandru.

Jeden obraz vybočuje
fantasii vybičuje:
Jak by vypadaly katolické hřbitovy
kdyby Římané místo křižování věšeli?
V mihotavém světle svíček
stojí řádky šibeniček
a na každé z nich visí ten
jenž jest lidstvu zaslíben.

Za úplňku ze semene oběšence
vychází takzvaná bioluminiscence.
Na temeni šibeniční hory
září záhon mandragory.
Vytažené strašlivě pak kvílejí
na rušitele hypnoticky civějí.
Při pohledu na ta rozechvělá těla
nejedna kořenářka zešílela:

Z lesa utíká do polí
pro sebe sama si drmolí:

Obzor se zabarvuje šarlatem
tenké stopy ve sněhu navátém.
Dlouhými kroky stavení „to” měří
monstrum ovšem nevšímá si dveří.
V okně se zjevuje bezhlavý umrlec
jeho lebku na stole má umělec.
Jaroslav tu podřimuje nad obrazem ve světnici
Lebka k tělu zpět putuje, obdivuje komposici:

Všichni umrlci rázem ožijí
spatří-li tuto bravurní studii:

4. V Aiolských Harfách

Skrz plechovou korouhev s napojenou trubkou
proudí vzduch s náladou tichou i prudkou.
Cestuje myšlénka, duše prý jakbysmet
jako když veršotep prohodí slovosled.
Takové bloudění konce tak nebeře
ani když pacient podlehne tubeře.
Šmejdivý vítr zná pověstí bezpočet
jediné schází nám – trochu mu rozumět:

Ahháá!
V aiolských harfách něco se chichotá:
To klempíři větru ústa dali
aby nám zazpíval: „já jsem nicota”
tak jako cynik přiožralý.

Poselstvím komína černé jsou piliny
dunění hromu i zurčení bystřiny.
Bouře když odezní, chrliče vyzvrací
ze střechy hořký déšť včerejších kremací.
Kouřové částečky do strun pak dují
vibrace nemocné vyluzují.
Jedna chce zabručet, ta druhá skřehotat
třetí jen zakvílet nad tíhou života:

Ahháá!
V aiolských harfách zní hlasy předků
v nadbožské výši pak chvěje se tón
ke hrůze dětem a pro srandu dědkům
vyhrává zpuchřelý aetherophon.

Interpret, jenž nemá smyčec ani ruku
přec mistrem je čarodějných zvuků.
Bez libretta, partitury – o to víc
autorem je podmanivých komposic.
Šifrované lamento kdys větru svěřené
rozluštit umějí jen bytosti zelené.
Nasluchají pobaveně za nebeskou bání
jejich mocným chapadlům se lidstvo neubrání.

Ahháá!
V aiolských harfách něco se chichotá
to z brčka co pavouk v úkrytu zamotá
stává se struna, co znovu vše rozkmitá:
kolébky, urny i nozdry kojota

5. Chrchel

Kdo zpupně natáhl chrchel výhružný
bratrovražednou výheň kerosenem dmul
pak plivnul do studny a namísto almužny
chudákům lál a sprostě klnul?
Hřivnou když vyhnali ze dveří Bídu
na schodech lebka jí plesnivá křupla.
Na piedestal estetiku lidu!
Tak ničemná socka si dupla.

Utíkám v botách olověných
před troglodytskými běsy
před stády hřbetů otlučených:
bejkovče starý, kde jsi?
Teď střecha plochá mu nevoní právě
a okno z hliníku proč se mu hnusí?
Za vzor dnes středověk nemožno stavět
v černé přec kuchyni stará se dusí.
Betonem sejmuli vesničku hliněnou
v stavebním ruchu i dělníků pár
v sutinách bytovky s fasádou červenou
tragické kletby klokotá žár:

Zkáza nepřijde shůry
ni v dešti strašlivých neutronů.
Úpadek architektury
toť první vlaštovka Armageddonu.

Ohnivý vousáč pak chrchel plasmatu
vyslal obloukem protuberance
s přesností gekona, rychlostí záchvatu
usmažil všechny samozvance.
Kosmický políček globusu svědčí:
Zem rotaci opačnou bere
dobytek najednou pozpátku bečí
a rak si to kupředu sere.

Zkáza nepřijde shůry
ni v dešti strašlivých neutronů.
Úpadek architektury
toť první vlaštovka Armageddonu.

6. Receptura

Osmažit dvě toly čarasu na másle
přivonět a zírat na tu krásu užasle
zamíchat a poté zalít láhví rumu
naslouchat plamene jemnému šumu.

Ohřívati k bodu varu
inhalovat vzácnou páru.
Přistihnout se s plným žárem
jak je leden cítit jarem.
Z hrnce přelij do konvice
nebo v časech prohibice
do nevinné termosky
tento nápoj bohovský.

Podáváme v šálku s napěněnou hladinou
jemně rozdrobenou gandžou ozdobenou
nasypanou skrze šablonku svastiky
dle lokální rurální rituelní praktiky.

Máš-li doma lysohlávky
pro účely ochutnávky
klidně je tam taky vraž
na indickém plynu smaž.
Konsumován časně k ránu
přijde nota od kumpánů
při úplňku sříbrošedém
blbou píseň svorně sjedem.

Tento recept vymyšlen byl v nepříčetném stavu
jeho autor jistě patří někam do ústavu
vždyť nezbytnou podmínkou halucinace
není nějaká pochybná konsumace.

I v takzvaném stavu bdělém
s protějším svým mluvím tělem.
V jasnovidných momentech
však najednou se tají dech:

Astrálové u kádí
s lopatami dovádí
všichni temní dvojníci
mají hrnky vařící.

7. Špacírka

Chtěl bych mít laserové ukazovátko
ukryté ve vycházkové holi
a kam já tou špacírkou namířím
všechno se v atomy drolí.

Při sobě mít cestovní anihilátor
silnější než tisíc buldozerů
a zásobník s antihmotou
se kterou mrakodrap rozeberu.

Namířit kostnatý ukazovák
na tepnu mechanismu
na kancelář, na panelák
– zkažené ovoce funkcionalismu.

Toulat se krajinou člověkem zhyzděnou
vymazat betonové nadjezdy
a zlikvidovat všechny svítící objekty
aby bylo vidět na hvězdy.

8. Na Kanibalských Jatkách

Nemůžu spát od těch dob co měl jsem hroznou vizi:
na jatkách těch kanibalských půlky figur visí.
Děsivý zvuk nože, kterak broušen po ocílce
nové ostří tiše krájí šunku z provinilce.
Ruka v kádi střeva pere, druhá špejle chystá
do klobásek patří tučný socialista.
Po šichtě, když kvelbem bloumám, zatahuju roló
deset tisíc démonů v mé hlavě tančí kolo.

Zapomněl jsem zamknout chlaďák, ucítili odřezky
z každé mřížky od kanálu leze smraďoch nehezký.
Z mokvající mrtvoly kape roztok hnědý
někteří to chlastají jako protržený.

Nikomu zde nevadí na ovaru pihy
jejich krásu opěvují kulinářské knihy.
Mladá kýta vykazuje mnohačetné modřiny
vytáhli jí funebráci předevčírem z bažiny.
Propečené ramínko že má „nazi” kérku?
Inspektorka potravin naň klade petrželku.
Et voila, Namaste! Je tu i Lev Šimák
„Kadit už byla jste?” tázal se, všivák.

Nakrojený kus se pohnul mezi údy na špalku
vzápětí však sebou plesknul skrz ochablou morálku.
K zemi ho táhne mordýřská pejcha
jaktože drzoun dosud tu dejchá?

Zákazníků chodí mi sem pestrá klientela
ve frotě jim šustí křídla, šupinatá těla.
Zeleně jim z pysků kaní když prohlíží kotlíky
ve kterých se dělá hašé, mozečky a brzlíky.
Do vesmíru rozléhá se vůně našich jitrnic
ve vývaru kdo chobot smočí, stále žádá víc a víc.
Filantropové, fajnšmekři do morku kostí
vědí, jak se vypořádat s přelidněností.

Kdo má radost infantilní ze hromady masa
mongol, ujgur, árijec, ať se nenatřásá!
Postmortální flatulenci svěrač slabý ufoukne
neškrtat a nerozsvěcet, sic nám to tu vybouchne!

9. Beedi

V jižní Goe o siestě čtu si místní Herald
nebe šedý ultramarin, moře světlý kobalt.
Denní zprávy v novinách jsou stejné jako kdysi
nebožtíky v nemocnici okousaly krysy.
Čaj a tabák chudobný ve stočeném listu
naturálně patřejí k dotčenému místu:
Kouřím suché beedi
to synonymum bídy
až zbohatnu naráz
já budu kouřit čaras!

Krátký spánek odpolední ovlivněn jest čtivem
náhle vidím úvodník ten v představení živém:
nebožtíci okousaní na postelích sedí
ranní kávu pahýl míchá, strychninem ji ředí.
Poté z hrdel narušených huhňání se line
schizofrenním staccatem co hnáta hnátu mine:
Teď kouříme jen beedi
to synonymum bídy
až zbohatneme naráz
tož budem kouřit čaras!

Ač slunce žár již polevil, přec orosen jsem potem
co když sen ten vyplní se, co včil a co potem?
Běsové když zaútočí, bude po nás veta
pak právo žumpy nastolí a korunují skřeta.
Tu zdálky mraky postav slepých zástupy se blížejí
apokalyptické trouby v průvodu tom troubějí:
Už nechcem hulit beedi
to synonymum bídy
chcem zbohatnouti naráz
by bafali jsme čaras!

10. Zvířecí Zvuky

Musa pravá nad zkušebnou žila
slyšela jak první demo se dělá.
Uprostřed jednoho tvrdého kusu
který se protivil dobrému vkusu
její sluch hudební zakročit velí
zrovna když schlager ten natáčeli.
Na konci písně když nástroje ztichly
vloudil se komentář přesný a rychlý:

Fanoušku, bez těch
zvířecích zvuků by to nešlo?

Zánovní píseň skládají právě
k záhrobním námětům vyhýbavě
staví se po létech stagnace
kdy vázla každá inspirace.
Textaři únavou hlava už padá
slabá je vůle, noc ale mladá.
Zvedla se vichřice nezvyklé ráže
za dveřmi duch takto se táže:

Fanoušku, bez těch
zvířecích zvuků by to nešlo?
... aaaaale jooo.

V polici válí se desek už pět
přestože hudební analfabet
dávno už únavou zcepenět měl
namísto toho zas kartáče dřel.
Přeslechy z rádia v studiu ruší
mikrofon citlivý, zkušené uši
hladinu ticha když zesílí znova
zřetelně znějí ta vzdálená slova:

Fanoušku, bez těch
zvířecích zvuků by to nešlo?

Dnes je v tom baráku normálně klid
v noci však na schodech vrzavý svit
skulinou ve dveřích fluidum se sune
okolo repráků nástroje strunné.
Od sebe sám se magneťák zapne
měňavý sliz naň trošičku kápne.
Po ránu záznam se náhodou pustí
z kazety takhle to chrastí a šustí:

Fanoušku, bez těch
zvířecích zvuků by to nešlo?
... aaaaale jooo.

11. Prďák

Kde jsou moji dobří domorodí soukmenovci
kde je moje dobré pokaděné stádo ovcí?
Pak Demiurg bouchnul do stolu
dobro a zlo chodívaj pospolu.
Hmm, Hmm, Hmm... Prď, prď, prď, prď...

Hrají právě na leprosním divadle
až jim smrdí tkáně odpadlé.
Milují můj makabrózní obřitek
po neděli stejně půjdou do kytek.
S útěchou, že hvězdami jsou na chvíli
obecenstvu ukazují pahýly.
Obecenstvo zajisté jest dojaté
poněvadž má vesměs hlavy vodnaté.

Zde jsou pouhopouhé miliardy permanentních
záchvatů existenciálních marasmů opulentních.
Kdyby jařmo své dovedli rozlišit
na onen svět chtěli by pospíšit.
Hmm, Hmm, Hmm... Prď, prď, prď, prď...

Tygru i volu když měří se stejně
pak jeden vždy útlakem trpí
kořist se fasuje na prodejně
šlichta tam ve žlabech čpí.
Jak černá jizva šeredná
zeje tu blbosti dominanta
v údolí díra bezedná
ale misanthrop chodí na bažanta.
Kde jsou moje pěkné trofeje rohatého
a plody stromu ducha mého
nevýslovně doširoka košatého?
Až vody se zavřou nad pevninou
já stříknu ten sajrajt na jinou!
Prď, prď, prď, prď...

12. Pod Vrstvou Prachu

V zaprášené krabici od banánů
našel jsem dva dopisy od kumpánů
jeden od Euronyma, druhý od Grishnacka
první psaný na stroji, druhý rukou buršáka.
Co že píšou ve své době oba slavní muži?
V mládí mlžném diskotéku doplniti touží.
Fošen plný sklad, avšak co naplat?
Ones už jenom jednomu desku lze zaslat.

Pod vrstvou prachu
kde jen dřevomorka kvete
brach laje brachu:
Helvete, helvete!

Ty dva listy hrůzyplné v štosu jiných ležely
sousední dvě dopisnice dvacetpět let kňučely.
V směsi listí severského s exotickou poštou
čtvrtstoletí čekaly až si myši počtou.
Hlodavci se nedočkali, náhoda tak velí
že se nám tu vybavuje příběh neveselý:
Blackový se metálista neubrání dojetí
zří-li v jedné škatuli vraha se svou obětí.

|: Pod vrstvou prachu...:|

Inkoust je jak nový
papír se nekazí
to Øystein hotoví
své hordy k invasi!

13. Nengemengelengem

Nengemengelengem, nengemengelengem

Jen ty si, jen ty si,
má panenko vzpomeň si:
Vzpomeň si ty na ty časy,
když jsme spolu husy pásli.

Nengemengelengem, nengemengelengem
nengemengelengem, nengemengelengem
sengebrangalanga nángam vongodanga mlengejn.
Sengebrangalanga nángam všengechnanga kongolanga ingi tungu pingilungu s vangantrongokangamanga.
Nengemengelengem, nengemengelengem
sengebrangalanga nángam
vongodanga mlengejn.

Mongordyngyjenge, mongordyngyjenge
chlangast nángás všengechnyngy
zangabingijenge!

Nengemengelengem, nengemengelengem
sengebrangalanga nángam
vongodanga mlengejn...

14. αιολος II.

(outro)