1. Ten, Který Ukoval Slunce

Jiskra a sval, ocele stisk,
povzdechl měch v tichý pláč.
Úderů cval se zakousl v cín,
ty smíš jak oheň hřát.

Všechno, co znal, jsou slzy a pot,
povzdechl měch v tichý pláč.
Bil o srdce kov a v dlaních měl troud,
on smí na nebi hřát.

Pálíš touhou,
v touze pálíš,
z úst Tvých stoupá
místo slov jen dým.
Vábíš žárem,
v žáru vábíš,
vůz Tvůj pádí
k slabinám nebeským.

Na nože hrál, vlasy čechral mu dým,
povzdechl měch v tichý pláč.
Paprsků žár prostoupil síň,
on smí jak oheň hřát.

Ukoval tvář, co neznala stín,
povzdechla pak v dětský pláč.
Pohlédl naň, to jeho je syn,
on smí…

2. Kdo Z Nás Je Víc

My hair of black flax
My voice of bull horn
Harvest your wheat before I get my crop
And let evil spirits go

My beard a field of corn
My breath a dust of hooves
Harvest your wheat before I get my crop
And let evil spirits go

The rain of my tears
Shall drown your anger
So pound in the skies more than I do
And let evil spirits go

3. Synečku

My darling, my dear
We walked slopes
And lay in rosemary
White bodies covered in Earth Smoke

The green grave
Turned to blossom
For seven times
I water it with my tears
Still waiting for you

A timber grave
Where a baby
Rests sleeping

4. Ptakoprav

V prstech držím peří sojčí,
někde v hloubi srdce trojčí,
pod mechem tlí temný stín.
V zádech cítím pohled soví,
v křídlech bolest, kdo mi poví,
kam hlavu svou uložím.

Vánek moje pírka čechrá,
noc mě hlasem sýčka leká,
oh, temné struny lesa zní.
V hnízdech hledám kámen drahý
ve tmě kouzel ať mi praví,
kam poslední chrám postavím.
Průvanem proskočí stín,
stín z kostí a z pohrobin.

V kapradí se ukrývám,
kam strach se poděl,
jen On ví sám, že utíkám
a Návu jsem zas o krok blíž.
Dračí zub a kouzel klam,
Pomurnikův výkřik znám,
zní jako hádkův hlas
a vůně blínu vábí nás
tolikrát,
kolik síly ve mně,
když jsem byl mlád.

Bludný kořen odkrývám,
zůstal jsem sám,
jen já sám,
na zemi ulehám
a Návu jsem zas o krok blíž

Jasný bože
tři tváře máš
Svaroga, Peruna i Velese
v sobě objímáš.
Ochraň nás před hadem černým
my zůstanem tvým
lidem věrným…

5. Malověrná

Náš osud bloudí po čarách
z plamene hádá
tančí v tmách.
Ve víru dění hledám řád
z plamene hádám
tančím v tmách.

Pálí žárem
kouzlem zmámen
tančí v tmách
tančím v tmách

Váš osud hádám
čaro pozvedám

Usoužená
malověrná
zubožená
znesvěcená
zohavená
ponížená
Náš osud bloudí po čarách

6. Za Nevěstou

Zabije ťa…

Nocí temnou zpívám,
divé býlí svírám,
v bolavých dlaních
oměj tak voní,
plavuň a máří
list balšámový.
Míchám, vábím
Tvůj stín.

Nechoď cestou, tou trnitou cestou
za nevěstou, zpívá nocí temnou
očaruje
tě starodávnou kletbou.
Očaruje, líca pocaluje
očaruje, tělo pomiluje
pak zabije
údy tvé ukryje, hluboko ukryje.

Nocí temnou zpívám,
její tělo svírám,
v bolavých dlaních
rány mě pálí,
oměj tak voní,
list balšámový,
leží pod strání krvavý stín.

Zabila ťa
starodávnou kletbou…

7. Tichý Zpěv

Ty a já jsme víc
sbírám luční kvítí
tam v kopcích
chci ti říct
ty a já jsme víc.

Slunce nad hlavou mám
dlouhý cop ti splétám
zpěv ptáků – ten chci znát
v ústech touhu mám
zpěv ptáků chci ti dát
bílý šat oblékám.

Ty a já jsme víc
košilku ti bílím
v mých dlaních
zříš slov víc
chci ti tolik říct
snad zpíváš jako hýl
tvou píseň neslyším…

Do rukou ti celý svět, můj milý, dám
po boku tvém chci jít dál
nebudeš sám –
před Pánem Bohem
před Svarogem
před všemi Bohy najednou
– při tobě stát.
V dobrém ve zlém
před Svarogem
před všemi Bohy najednou – stát

8. Bezbřeží

Ej, přišla na lože tvé
zahalená tmou
a stín byl její šat,
snad abys neměl strach.

V očích jí svitla zář
slunce, teplých břehů,
tys cítil Vesnu
něhu.

Ulehla ti v nohou
ty tiskneš její líc,
stokrát umíral jsi touhou
a miloval.
Nic víc.

Však tentokrát si lehla
blízko hlavy tvé.
pak stal ses jejím hlasem
černé krve
žízně mé.

Oh, Morano, Morano,
ty první ženo, poslední,
do mých očí pohlédni
a zříš jen bezvětří.
To dlouhé pole v obzor vplouvá,
jak loď se brodím hladinou,
tvá ruka pevně svírá mou
a Náv je zahradou.

Oh, Morano, Morano,
jsem prvním z mužů tvých,
za obzor pole vchází v sráz,
já klesám na tvůj klín.
Ty zaříkáváš bolest mou
a z úst tvých proudí stín,
pak Náv je zahradou
tou poslední, co zřím.

Oh, Morano, Morano,
má ženo či stařeno,
jsi první z nás, já první tvůj,
když vpíjí mě Zem
a já jsem ponořen
do dlaní –
očí tvých,
těch prvních i posledních…